Cílem správné hygieny na toaletách je minimalizovat možnost výskytu a přenosu patogenů. Potřebu dostatečné čistoty a dezinfekce na toaletách v současné době umocňuje také hrozba šíření nových patogenů, jako jsme tomu byli nedávno svědky u pandemie koronaviru SARS-CoV-2, který způsobuje onemocnění COVID-19. Jak tedy účinně bojovat s kontaminací povrchů a ovzduší na toaletách?
Výzkumy zaměřené na šíření střevních a respiračních patogenů na toaletách probíhají již od poloviny 20. století a dobře dokumentují rizika infekcí. Ta jsou tradičně spojována s nedostatečným úklidem a dezinfekcí prostor WC. Například Newsom[1] už v roce 1972 prokázal, že bakterie Salmonella přežívá na povrchu až 9 dnů, Escherichia coli až 8 dní a Shigella až 5 dní. Je důležité si uvědomit, že problémy nevznikají jen při používání záchodové mísy, ale také při používání pisoárů, protože bakterie a viry mohou být přítomny také v moči. Vzhledem k tomu, že lidé vylučují 700 až 2000 ml moči denně, může se jednat o významné množství uvolňovaných patogenů. Sinclair[2] dokonce ve své studii v roce 2008 zdokumentoval v moči přítomnost virů jako jsou neštovice, adenoviry nebo SARS-CoV-2.
Nebezpečí se vznáší po každém spláchnutí
Ke kontaminaci prostorů toalet nebezpečnými viry může dojít také pro někoho neočekávaným způsobem – a to při splachování toalet a pisoárů. Jak dokazuje Palmer[3], děje se tak v důsledku aerosolů vznikajících při splachování. Takto uvolněné bakterie a viry jsou pak přenášeny vdechováním nebo dotykem kontaminovaných fomitů, jako jsou dveřní kliky, nábytek, ručníky, vypínače apod.
První známý splachovací záchod navrhl sir John Harington v Anglii již v roce 1596. Avšak masovější rozšíření splachovacích záchodů přišlo až v 19. století, kdy Thomas Crapper zdokonalil mechanismus splachování a pomohl popularizovat instalaci splachovacích záchodů v domácnostech. Ačkoli tento vynález významně vylepšil hygienu na toaletách, problému s produkcí aerosolů čelíme dodnes. Možnost aerosoluce patogenů při splachování je předmětem velké pozornosti vědců zejména v souvislosti s nově se objevujícími patogeny, jako je SARS, ebola nebo bakterie Clostridioides difficile, která je známá svou schopností způsobovat závažné gastrointestinální problémy. Všechny výzkumy potvrzují, že při splachování dochází k aerosolizaci, kdy se velké kapičky usadí během několika minut, menší ale mohou přetrvávat a nadále se na povrchu usazovat až po dobu 90 minut. Navíc určité množství mikroorganizmů v pisoáru zůstane i po prvním spláchnutí, což vede k aerosolizaci bakterií při opakovaném splachování.
K šíření virů a bakterií na toaletách významně přispívá i tvar splachovacího pisoáru. Baker a Jones[4] v roce 2005 dokázali, že k tvorbě aerosolů přispívají jak bakterie přichycené na bočních stěnách pisoáru, tak bakterie ve vodě. Během jejich měření se počet bakterií na stěnách a pod okrajem keramiky výrazně nesnížil ani při vícenásobném spláchnutí.
Před splachovací pisoár jen s respirátorem!
Nález infekčního viru SARS-CoV-2 v moči vyvolal spekulace, že splachování moče by mohlo být příčinou přenosu tohoto viru. Při studiu kapiček vznikajících při splachování pisoárů Wang[5] v roce 2020 zjistil, že kapénky mohou dosáhnout takové výšky, že je průměrný dospělý člověk může vdechnout, a doporučil při používání splachovacích pisoárů na veřejných toaletách nosit respirátor. Carducci[6] přinesl překvapivé výsledky studia rizika infekce z aerosolů adenovirů v různých pracovních prostředích. Zjistil totiž, že riziko nákazy z aerosolů v kancelářských budovách je dokonce vyšší než na nemocničních pokojích.
Problém splachovacích pisoárů lze přitom vyřešit velmi jednoduše – výměnou za bezvodé pisoáry. Jejich princip je založen na přímém odtoku tekutiny do odpadu, který uzavírá speciální ventil. Nulový kontakt moči s vodou tak předchází vzniku aerosolů a úniku bakterií do ovzduší. Bezvodý pisoár také nikdy netrpí nevzhlednými usazeninami směsi moči a vodního kamene či problémy s ucpaným odpadem. Navíc, bezvodý pisoár má speciálně zkosený tvar a upravený povrch tak, že snižuje nežádoucí odkapávání moči až o 90 % a zároveň moči nedovolí zasychat. Stěny bezvodého pisoáru jsou zkonstruovány způsobem, aby maximálně zamezily odstřikování moči zpět na uživatele. Také přední strana pisoáru tvarovaná do špičky zajišťuje, aby se moč nedostala nikam mimo pisoár.
Bezpečné toalety bez zápachu díky vědeckým poznatkům
Také úklid toalet podrobili vědci svému zkoumání. Barker a Bloomfield[7] například zjistili, že bakterie salmonely přetrvávají v toaletách i při dezinfekci a dlouho se udržují v tzv. biofilmech. Problematické oblasti představují lem pod okrajem toalety nebo záhyby v pisoárech, které se obzvláště obtížně dezinfikují, a to i při použití čisticích prostředků určených pro tyto problematické oblasti. Pitts[8] dále zjistil, že bakterie jsou schopny vytvářet biofilmy na toaletách i v přítomnosti nepřetržitého volného chlóru. Bakterie salmonely mohou kolonizovat okraje toalet a pisoárů až 50 dní.
V jiné studii bylo čištění toalet provedeno čisticími prostředky, které neobsahovaly žádný dezinfekční prostředek, ale spíše různé množství povrchově aktivních látek. Bylo zjištěno, že právě tento způsob čištění snižuje počet bakterií přenášených z toalety v kapkách nebo aerosolech. Čistič s nejvyšším obsahem povrchově aktivní látky byl nejúčinnější při omezování aerosolů. Podobně účinný princip čištění za pomoci „přátelských“ bakterií využívají moderní bezvodé pisoáry. K jejich údržbě totiž stačí jen biologický sanitární čistič s PH7, který obsahuje zmíněné přátelské bakterie. Velkou výhodou také je, že biologický čistič neobsahuje chemické látky a celý proces čištění pisoáru zabere jen 15 sekund denně.
Kvalitu ovzduší na toaletě běžně posuzujeme mírou vůně nebo zápachu. Řečí vědců je zápach na toaletách spojený s kyselinou máselnou, p-kresolem a sloučeninami síry, zejména sirovodíkem. Významnými producenty zápachu jsou také amoniak a aminy obsažené v moči. K redukci zápachu se tradičně používá splachování pisoáru vodou. Jenže při kontaktu moči s vodou dochází k její degradaci bakteriemi a k produkci amoniaku. Paradoxně tak nedokonalé splachování vede k větší tvorbě zápachu. Naproti tomu moderní bezvodý pisoár zabraňuje vzniku zápachu právě tím, že jednoduše k žádnému kontaktu moči s vodou nedochází.
Autoři článku Hygiena toalet upozorňují, že by měly být také prozkoumány nové metody vedoucí ke snížení zápachu a aerosolů. Souvisejícím tématem, které vyžaduje další výzkum, je rovněž křížová kontaminace při čištění toalet a pisoárů.
Zdroje:
S.E. Abney, K.R. Bright, J. McKinney, M. Khalid Ijaz, C.P. Gerba (2001) Toilet hygiene—review and research needs, Journal of Applied Microbiology, Volume 131, Issue 6
Archiv EcoStep s.r.o.
[1] Newsom, S.W. (1972) Microbiology of hospital toilets. Lancet
[2] Sinclair, R.G., Choi, C.Y., Riley, M.R. a Gerba, C.P. (2008) Pathogen surveillance through monitoring of sewage systems. Adv Appl Microbiol 65
[3] Palmer, S.R., Jephcott, A.E., Rowlands, A.J. and Sylvester, D.G.H. (1981) Person-to-person spread of Salmonella typhimurium phage type 10 after a common source outbreak. Lancet
[4] Barker, J. and Jones, M.V. (2005) The potential spread of infection caused by aerosol contamination of surfaces after flushing a domestic toilet. J Appl Microbiol 99
[5] Wang, J.-X., Li, Y.-Y., Liu, X.-D. and Cao, X. (2020) Virus transmission from urinals. Phys Fluids 32
[6] Carducci, A., Donzelli, G., Cioni, L. and Verani, M. (2016) Quantitative microbial risk assessment in occupational settings applied to the airborne human adenovirus infection. Intl J Res Public Health 13
[7] Barker, J. and Bloomfield, S.F. (2000) Survival of Salmonella in bathrooms and toilets in domestic homes following salmonellosis. J Appl Microbiol 89
[8] Pitts, B., Willse, A., McFeters, G.A., Hamilton, M.A., Zelver, N. and Stewart, P.S. (2001) A repeatable laboratory method for testing the efficacy of biocides against toilet bowl biofilms. J Appl Microbiol 91
